Vždycky se najde někdo, pro koho budeš krá*a aneb chceme se opravdu zavděčit všem?

Vždycky se najde někdo, pro koho budeš krá*a, řekla mi nedávno kamarádka a já si uvědomila, že ať chci nebo ne, je to tak! Teď už na to tak silně nereaguji, ale třeba ještě před třemi lety to bylo šílené, neustále jsem řešila, co ti druzí… Opravdu se chceme zavděčit všem?

Co si o mně pomyslí?

Co řeknou? Aby mě náhodou nepomluvili!

A víte co? Pomluvili 😀
I když jsem všechno dělala „správně“ (ze svého pohledu).

Často jsem řešila to, co si o mně budou myslet ostatní. A ť už v souvislosti s podnikáním nebo v osobním životě. A pak jsem se dostávala do opravdu nepříjemných situací. Dělala jsem něco, co pro mě nebylo OK jen proto, abych se zavděčila druhým.

Třeba jsem šla do nějaké spolupráce, pomoci, i když jsem to tak necítila. Takže jsem vlastně zrazovala sama sebe. Nebo jsem dělala práci, kterou jsem věděla, že dělat nemusím, jen aby na mě nadřízení nebyli naštvaní. Nebo jsem nedostala peníze, které jsem měla dostat a neuměla jsem si dupnout, protože by se na mě šéf měl zlobit.

Postupem času jsem přišla na to, že kritika je, byla a bude. Viz. Můj článek o kritice (můžete přečíst ZDE). Kritika druhých s tímhle hodně souvisí, ale není to úplně to samé. Taky nás může zraňovat. Ale tohle je spíš o názoru druhých, sympatiích, postojích… Každý prostě není sympatický každému a nikdy nebude! Každému nesedí jednání každého a tak dále.

„No, nechce se mi do toho, ale aby na mě nebyla naštvaná…“ říkala jsem svojí kamarádce a pak mi to konečně došlo… Vždycky se najde někdo, kdo mě může označit za stračenu. Ať už budu blonďatá, tmavovlasá, tlustá, hubená, geniální nebo úplně pitomá. Ať už budu vidět hodně (bože, ta se cpe všude) nebo budu vidět málo (bože, není vidět.. je snad neschopná? :D). Vždycky je to prostor pro to, aby se po mně někdo svezl. Z milionu důvodů!

Zavděčíme se všem??

Jasně, není to žádná novinka, všichni o tom víme, že se nezavděčíme všem, ale jsme s tím opravdu v pohodě? JAKO OPRAVDU?

Nedávno jsem zase prošla zkouškou, jestli to fakt myslím vážně. Jedna paní po mně chtěla „trošku upravit“ e-book, jenomže já neumím a hlavně tedy nechci něco udělat TROŠKU! Svou práci odvádím na 100% a vždycky tak, abych se pod ni s klidným svědomím mohla „podepsat.“ Nakonec jsem tedy úpravy odmítla. Slušně a s vysvětlením. I za cenu, že prostě budu výše zmíněné zvířátko.

Uvědomila jsem si, že radši budu kráva. Kráva, která se ale bude schopná podívat do zrcadla a říct si, udělala jsi to tak, jak je to v souladu s tebou samotnou. A to je nejdůležitější.

Takže jsou vlastně dvě možnosti…

1. Být krá*a, která skáče podle druhých a nebo
2. krá*a, která je pravdivá sama k sobě…

Protože vždycky se najde někdo, kdo vás tak označí, i kdybyste se třeba postavily na hlavu ;).Tak přestaňte řešit ostatní a jednejte podle toho, jak to cítíte vy! Buďte pravdivé samy k sobě a bude vám líp! S láskou Erika

Souhlasíte? Můžete sdílet článek mezi své přátele, třeba jim pomůže být sebou samými. 😉