Já mám v tomhle celkem jasno a protože mám jasno já, přistupuje k tomu tak i moje rodina. Nehází mi klacky pod nohy a podporují mě. Všichni, včetně partnera.

Proč tu tedy něco takového píšu? Zkrátka proto, že než jsem se k tomuhle dostala, měla jsem chvílemi pocit, že skončím v blázinci a to si spousta lidí neuvědomuje.

Musím říct, že obdivuji maminky, které jsou s dítětem samy a dávají to. Teď nemyslím jen finanční stránku, ale především tu psychickou.

Zůstat doma je velká změna

Byla jsem zvyklá být stále mezi lidmi. Pak jsem zůstala doma (rizikové těhotenství) a musím říct, že jsem si to nejdřív užívala. Mohla jsem se konečně vyspat, odpočinout si a po dlouhé době jsem měla čas vzít si knížku, podívat se na něco v televizi, prostě jsem měla pohodičku.

Zároveň jsem ale ztrácela kontakt s okolím. Vycházky mi dovolovaly jen krátké „výlety“ a protože mám všechny kamarádky dál, dojela bych k nim a už se zase chystala na cestu domu. Totální depka přišla, když jsem byla na měsíc hospitalizovaná v nemocnici. Nejen odříznutí od světa, ale také strach, panika, vůbec jsem nevěděla, co se děje.

Když se Dominik narodil, byla jsem šťastná, neskutečně!!! Děkovala jsem za to, že je v pořádku, i když byl nedonošený. Je to šikulka, všechno rychle dohnal. Jenomže…

Doma jsem běhala kolem něj, uklízela (protože tak to přeci má být, to se očekává) a zjistila jsem, že se někam propadám. Byla jsem nevyspalá (ok, to je normální), ale hlavně, jsem byla nešťastná. Měla jsem doma úžasný dar, který mi dělal denně radost, ale nemohla jsem dělat to, co bych chtěla. Přepadaly mě pocity jako: jsem k ničemu, nic nemá smysl, fungovala jsem jako robot.

Chybělo mi totiž něco, kde bych se mohla realizovat. Dominika miluju, ale potřebovala jsem i něco jiného. Útěk, relax, pocit, že dělám něco užitečného a nejsem jen na vaření jídla a přebalování.

Když jsem se pustila do online podnikání, najednou jsem zase získala sílu. Energie mám za deset a hlavně, se mi vrátila do života radost!! A pocit naplnění.

Ano, dá se to skloubit… matka i podnikatelka

Pracuji, když Domča spí, po večerech dělám konzultace a živá vysílání a jsem šťastná. A nemám pocit, že by tím mé dítě nějak trpělo. Ve svých dvou a půl letech umí říkanky, tvary, barvy, zpíváme si, hrajeme si a naopak, teď mu můžu dát mnohem víc, než když jsem jen „přežívala.“

Odpustila jsem si nekonečné seriály, nechodím na kafíčka (ne, že by na tom bylo něco špatného) a tenhle čas věnuji Domčovi a tomu, co mě baví.

Naprosto rozumím maminkám, které se chtějí nějak realizovat a třeba ani nepracují z domova, ale zajistí si hlídání a chodí někam na brigády. Nejen, že si přivydělají nějakou tu kačku (co si budeme povídat o mateřské, že?), ale přijdou na jiné myšlenky a o to více se pak svému dítěti věnují.

A tak prosím tatínky, babičky, dědečky a všechny kritiky pracujících maminek, nekoukejte na nás tak přísně. Věřte tomu, že svoje děti milujeme, položily bychom za ně život, ale prostě potřebujeme někde dobít baterky. A věřte, že dětem pak ten čas, co jsme třeba dělaly něco jiného a nebyly s nimi, mnohonásobně vynahradíme.

A co Vy, maminky!! Vidíte to stejně? Pak prosím sdílejte tento článek, ať se dostane mezi co nejvíce lidí. Třeba nás pak snáze pochopí 😉

Pokud jste nyní na křižovatce, ve slepé uličce, nebo hledáte inspiraci, rady a tipy…

Mrkněte sem: