Když se podíváte smrti do tváře, váš život se změní… Ať chcete, nebo ne!

Často bereme život jako samozřejmost. Tak to přeci má být…

Bylo 29. dubna

Nemám paměť na data, výročí, ale tohle datum si budu pamatovat asi navždy. Stalo se něco, co můj život změnilo. Do té doby jsem jela ve vleku povinností, mega důležitých věcí, které prostě MUSÍM udělat. Ano, měla jsem takový pocit. Desítky, možná stovky nedůležitých úkolů, které jsem denně zvládala.

Den začal opravdu parádně. S Domčou jsme se vypravili na pouť a pořádně si ji užili. Domča vystřídal snad všechny atrakce a já cítila ohromnou radost z toho, že jsme se nakonec rozhoupali a na pouť jeli.

Tenkrát nikdo nemohl tušit, jak den nakonec skončí.

Nikdy totiž nikdo nemůže vědět, jak „to“ skončí.

Odpoledne jsme odevzdali Domču a vyrazili na motorce. Seděla jsem na ni asi po čtyřech, možná více letech, ale to není důležité. Tak moc jsem se chtěla podívat na jedno místo…. No, už po pár kilometrech nám bylo celkem jasné, že 200 kiláků ten den pravděpodobně nedáme. Silniční motorka není nic extra pohodlného pro spolujezdce. A já si uvědomila, proč jsem na ni tak dlouho nechtěla sednout. Krom toho, že jsem byla neustále zodpovědná (myslím, že někdy až moc).

Nakonec jsem měla pocit, že tomu přicházím na chuť. Seděla jsem tam, koukala do krajiny, vnímala vítr, barvy, krajinu a hlavou mi běželo: „Tady a teď.“ Bylo to něco úžasného.  Dlouho jsem nic tak parádního nezažila. V jednu chvíli mě vyrušil nějaký zápach, ale přisoudila jsem ho továrně, kolem které jsme projížděli. A snažila se vrátit do „Tady a teď:“ Jenomže…

Tady a teď… Život nebo smrt

Ještě kousek jsme pokračovali v cestě, ale bylo mi jasné, že něco není OK. Cítila jsem pod sebou teplo (což není nic neobvyklého, protože jde od výfuku), když jsem ale viděla, že se i můj partner ošívá a kouká na silnici, došlo mi, že se něco děje.

Tady a teď!

Zastavil, seskočili jsme oba z motorky, aniž bychom se na něčem museli domlouvat. Zahodil motorku a utíkali jsme pryč. 10 vteřin… zmatek, panika, co bude? Proběhlo mi hlavou asi tisíc otázek. Motorka začala hořet plamenem. Bouchne to? Nebouchne? Jsme dostatečně daleko?

Tohle bych nepřála zažít nikomu. Další cca hodinu jsem fungovala na autopilota– zastavovala auta, čekali jsme na hasiče, policii, odpovídali na tisíce otázek a představte si, i v tuhle chvíli se našli lidi, kteří viděli senzaci (ne zoufalství dvou lidí) a všechno si zblízka natáčeli na mobil… „To nepochopíš“…

10 vteřin! Být přítomný v daném okamžiku nám tehdy pravděpodobně zachránilo život.

Několik dní jsem pak byla v takovém zvláštním „mlhovém oparu“, kdy jsem měla pocit, že spousta věcí, které jsem řešila a lidi řeší, jsou vlastně malichernosti.

Můj život se ale díky tomu změnil a přišla ke mně (nejen) tato uvědomění:

I když něco parádně začne, nikde není dáno, že to taky tak dopadne.
Útěk nemusí být vždy zbabělý, někdy je to jediná možnost, kterou máte.
Nastanou situace, kdy se čas počítá úplně jinak.
I když uděláte všechno dobře (správně), někdy se to prostě nepovede.
Nevážíme si věcí, které běžně máme na dosah (myslím, že jsem ještě nikdy nebyla tak vděčná za vodu).
To, co je pro jednoho „jen“ věc, může mít pro druhého velkou hodnotu.
To, že může motorka za jízdy jen tak chytnout by mě nenapadlo ani ve snu…
Neohleduplnost a necitlivost některých lidí je opravdu zarážející.

 Jsem vděčná za bývalého partnera, který nám svou reakcí zachránil život.
 Jsem vděčná za rodinné příslušníky, které nás v tu chvíli podrželi.
 Jsem vděčná za svoje přítelkyně, které stály opodál a věděla jsem, že mi dávají čas se vzpamatovat, ale že se na ně kdykoliv můžu obrátit!
 Jsem vděčná za lidi, kteří zastavili a zeptali se, jestli nepotřebujeme pomoct.
 Jsem vděčná za reakci lidí ze zeleného domečku, kteří nám dali vodu a byli moc milí.
 Jsem vděčná za to, že jsem najednou svět začala vidět jinýma očima.
 Jsem vděčná za to, že jsem poznala svého autopilota, který i v tak pitomý situaci věděl, co má dělat.

A ještě něco…

Často jsem slyšela… „Hlavně, že se vám nic nestalo.„

A samozřejmě, že to tak je, ale opravdu se nic nestalo? Z celé události jsme se vzpamatovávali dost dlouho.

Několik dalších měsíců jsem i při jízdě v autě cítila, jak mě pálí podlaha. Všude bylo horko a neustále jsem měla pocit, že někde něco hoří. Ani tento článek pro mě nebylo snadné napsat. Některé šrámy nejsou sice vidět, ale hojí se pomalu.

 Možná jste zažili něco podobného, možná něco úplně jiného.

 Možná jste se nepodívali smrti do očí, ale zažili něco jiného, kdy jste měli pocit, že „TO JE KONEC.“

 Možná je to ale  nová příležitost- Váš NOVÝ ZAČÁTEK.

Co mi krom jiného pomohlo? TENTO FILM: